Příklady problémů, které zde uvádíme, jsou pouze orientační pro Vaši představu,  s čím se člověk může potýkat. Vůbec není třeba, abyste se ve kterémkoli z nich poznali, příběh každého z nás je jiný a proto jsou odlišné i obtíže. Důležité je to, zda Vy sami vyhodnotíte, zda něco chcete řešit a jaký to bude mít název či "škatulku" je úplně nepodstatné.

Deprese

Mnozí známe moment, kdy na nás lidově řečeno "padne depka". Cítíme se pod psa, máme pocit, že se nám nic nedaří, jsme smutní a připadáme si k ničemu. Když však začneme pátrat po příčině tohoto silného a neustupujícího prožitku, může nám připadat, že žádný "dostatečně objektivní" důvod není. V tom nás často podporuje i naše okolí slovy: "Co blázníš, vždyť máš dobrou práci, hodného manžela, zdravé děti atd." a my na to vlastně neumíme nic namítnout. Jen ta potvora smutek ne a ne odejít…

Ovšem podstatné není, co si myslí naše okolí, ale co cítíme my. Ostatní totiž, ani kdyby chtěli, tak "patřičnost" našeho smutku nemohou vyhodnotit, protože z jejich úhlu pohledu náš život vypadá úplně jinak, než z našeho. Jelikož oni nejsou my, tak nikdy nemůžou vidět, co se odehrává uvnitř nás.

Pokud se z této situace chceme dostat, musíme své pocity vzít vážně. Pokud se cítíme nešťastní a nevíme jak dál, je třeba najít odborníka, který nám naše pocity nebude rozmlouvat, ale naopak nám pomůže se v životě zorientovat, případně nám pomoci "uklidit" to, co je třeba, možná včetně našich skutečných hodnot a přání, které možná někde v hloubi naší duše dřímají a skrze smutek se hlásí o slovo... Tento pečlivý "jarní úklid" nám postupně může napomoci deprese se zbavit.

Úzkost, strach, fobie a panika

Úzkost a strach patří k běžným emocím, které každý člověk během svého života prožívá. Strach je přirozená reakce na rozpoznatelné nebezpečí.

Úzkost bychom mohli definovat jako plíživý, neurčitý strach, který nám může komplikovat život. Může se totiž vyskytnout jakoby nečekaně, člověk v první chvíli vůbec netuší co se děje a svým emocím nerozumí. Úzkost se může vystupňovat až do paniky, nebo se specificky vázat na určité místa- fobická úzkost. I když člověk své úzkosti zpočátku nerozumí, je potřeba ji brát vážně a uvědomit si, že stejně jako strach i úzkost nás upozorňuje na "nebezpečí". My sice v tu chvíli žádné nebezpečí objektivně nevidíme, to ale nemusí ještě znamenat, že pro nás daná situace není nebezpečná subjektivně – i když třeba jen v našich představách. A to je právě to, čemu je třeba se věnovat, pokud se úzkosti chceme zbavit.

Fobie je strach z něčeho, o čem buď víme, že nám neublíží (jako pavouk, výtah, metro, otevřené prostranství) nebo neadekvátně velký strach z něčeho, co by nám sice svým způsobem ublížit mohlo, ale je to velice nepravděpodobné a hrůza, která nás při kontaktu s tímto podnětem jímá, je prostě neodpovídající (třeba ze špíny, z výšek, z letu letadlem, vlastně čehokoli).

Panika je zas obrovský děs v naprosto neočekávaných momentech. Člověk jde po ulici nebo stojí frontu na poště či v supermarketu a najednou ho zachvátí obrovský strach z toho, že se mu něco stane, že dostane infarkt a určitě umře a v tu chvíli se mu rozbuší srdce, těžce se mu dýchá, jdou na něj mdloby, ztrácí orientaci a podobné strašně nepříjemné momenty.

Jak fobie, tak panika mají společné to, že člověk, který ten stav ohromného strachu až paralýzy zažije, se začne tak bát, aby se mu to znova nestalo, že se postupně začne vyhýbat různým situacím, ve kterých by tento stav mohl hrozit. Kolikrát potom svůj život natolik oseká, že ve finále už třeba ani nevychází z bytu. Navíc se sám před sebou (a mnohdy i před okolím) cítí jako blázen, protože racionálně má náhled, že ten jeho strach je jaksi nelogický, ale když ho zachvátí, prostě si nemůže pomoct.

Praxe s klienty ukazuje, že na fobii i paniku, resp. podněty či situace, které je vyvolávají, se lze dívat jako na symbol něčeho, co v životě daného člověka nefunguje.

Např. jedna klientka ve středních letech přišla s tím, že se bojí uzavřených prostor typu výtah atd. Když jsem ji nechala vyprávět o svém životě, ukázalo se, že je již mnoho let na mateřské dovolené, nejmladšímu dítěti je 12 let a její náplní je prakticky starat se o dům a zahradu, venčit psa a dělat svačiny. Což ženu s jejím potenciálem rozhodně neuspokojovalo. Cítila, že má navíc, toužila jít studovat a zase se pracovně zapojit, ale pořád to odkládala (nevěřila si, zda to zvládne, jestli na školu má, jestli ji budou chtít – klasické obavy člověka, který se po dlouhé době pouští do něčeho nového).

Nicméně toto váhání a obavy ji držely v tom, že se přestala rozvíjet, že si svůj životní prostor vlastně nesmírně zmenšila, zredukovala jen na pár činností. A pak každý malý prostor, se kterým se fyzicky setkala (výtah, malá místnost, auto, letadlo) ji toto zmenšení jejího životního prostoru "připomínal" a ona na něj reagovala velkým strachem až panikou, protože někde hluboko v sobě cítila, že když takhle bude žít dál, časem možnost zapojit se ztratí úplně. Rozhodla se tedy svou situaci změnit a pustila se tedy do hledání nové školy, jakožto prvnímu kroku ke zvětšení svého životního prostoru.

Konzultanti, u kterých se můžete objednat:

	PhDr. Katarína Lomská Filasová
	MUDr. Lucia Pacherová
	Mgr. Anita Michajluková