Co nás motivuje?

Znáte situace, kdy jste byli třeba na zajímavé přednášce, přečetli jste si knihu o osobním růstu, poslouchali jste audio program plný lákavých nápadů a řekli jste si: „jo, takhle to udělám, to zkusím, to je paráda…“? A stalo se Vám pak taky, že jste se za měsíc přistihli, že jste ze svých předsevzetí nic neuskutečnili?

Máme plnou hlavu nápadů, co bychom mohli udělat, čemu bychom se mohli věnovat, co bychom chtěli…a pak tak nějak zabředneme do každodenních činností a povinností...Zaplatit složenky, dojít na nákup, jé, mají slevy a to je zajímavý pořad v televizi…a naše přání a „rozhodnutí“ něco ve svém životě změnit, je prostě fuč.

Znáte takové situace? Stalo se Vám někdy něco podobného?

Takových momentů známe ze svého života spousty. A jsme přesvědčeni, že důvody, proč se nepustíme do toho, po čem toužíme, jsou hlubší, než jen to, že potřebujeme vynést koš nebo nás vyruší telefonát. Velice zjednodušeně by se ty důvody daly rozdělit do dvou skupin, podle dvou základních sil, které určují lidské chování: touha vyhnout se bolesti (tj. tomu, co je nám nepříjemné, co nám vadí, bolí nás atd.) a touha získat to, co je nám příjemné (tj. co nás baví, těší, dělá nám radost atd.).

Chvilku se zamyslete, proč děláte cokoli z toho, co děláte. Proč si ráno vaříte čaj nebo kafe, kupujete si hezké nebo pohodlné oblečení, jdete na koncert? Není to proto, že si od toho slibujete příjemný pocit?

A proč se zastavíte na přechodu, nosíte deštník když prší nebo platíte své účty? Protože se nejspíš chcete vyhnout všem těm nepříjemným důsledkům, které by mohly nastat, kdybyste se chovali jinak. Ať přemýšlím nad jakýmkoli chováním svým nebo kohokoli jiného, vždy mě to přivede k těmto dvěma motivacím. Touze vyhnout se nepříjemnostem, nebo touze získat to, co je nám příjemné.

Tyto dvě síly, každá samostatně či v kombinaci, nás provázejí neustále. Vše co děláme, děláme proto, abychom si zajistili něco příjemného, vyhnuli se něčemu nepříjemnému nebo obojí dohromady. A s těmito dvěmi silami se setkáváme i v momentě, kdy se rozhodneme, že ve svém životě uděláme něco nového. Výsledek pak bude ovlivněn tím, která síla vyhraje.

Zde je jednoduchý příklad. Chodím oblékaná v červených, béžových a hnědých odstínech. Dosud jsem neměla nic modrého, až k vánocům jsem dostala modrou noční košili. Můj partner dal najevo, že se mu velice líbí a že by byl rád, kdybych měla víc modrých věcí. A v tu chvíli se v mé hlavě spustil šrumec. Soubor hlasů říkal: to je dobrý nápad, taky se mi modrá líbí (potěšení), budu se víc líbit svému partnerovi (potěšení), koupím si něco nového (potěšení). Ale proti tomu se vynořil další seznam hlasů:  nemám v šatníku nic, k čemu by modrá ladila (nepříjemnost), musela bych si nakoupit strašně moc nových věcí (finanční nepříjemnost), neumím modrou vhodně kombinovat (nepříjemnost) atd.

Záměrně uvádím triviální příklad, aby to na něm bylo dobře vidět. Asi už je Vám jasné, na čem potom závisí, jak se zachováme. Záleží na tom, která síla převáží. Jestli pozitiva, která si od "nošení modré barvy" slibujeme, překonají všechna negativa, která ze situace také pramení, nebo nepřekonají. Jinými slovy, když naše touha po tom, co chceme, je větší než náš strach z bolesti, za svým cílem vyrazíme. Pokud je ale strach příliš velký, zabrzdí nás a bez ohledu na to, zda si něco opravdu přejeme, nevydáme se za tím.

Tento mechanismus je ve své podstatě úžasný, protože má sebezáchovnou moc. Představte si, jak by to vypadalo, kdybychom strach z bolesti neměli. To by se třeba na druhé straně křižovatky objevil náš kamarád, kterého jsme dlouho neviděli. A my bychom se za ním, auta – ne-auta, hned rozběhli…nepříjemné, že? Naštěstí vnímáme, že jsme na křižovatce, ve které jezdí auta a máme strach z toho co by nastalo, kdybychom do ní vběhli, takže zcela logicky počkáme, až to bude bezpečné.

A obdobně fungujeme ve všech situacích. Jen někdy se jedná o skutečnou křižovatku a někdy pouze o vymyšlené konstrukty. S reálným ohrožením sice nemají nic společného, ale přesto v naší fantazii mají značné rozměry. Někdy tak velké, že nám zabraňují „křižovatku přejít“, i když na semaforu svítí zelená. Napadají Vás nějaké příklady?

Co třeba strach z chyby? Strach ze selhání? Strach, že se mi něco nepovede hned napoprvé? Strach z odmítnutí? Strach, že zklamu své okolí? Co si o mně budou lidi myslet? Co by tomu řekla má rodina, mí známí, kdyby viděli, že zkouším něco nového a nejde mi to…?

Znáte některý z těchto strachů? A v jakých situacích Vás zabrzdil? Čeho už jste se ve svém životě kvůli němu vzdali? A…není to škoda?

Máme zkušenost, že jsme se mnohdy vzdali mnoha věcí, když jsme se báli, že se nám budou ostatní smát. Nebo že nás  přestanou mít rádi, když se nám něco nepovede. Ale zjistili jsme, že to jsou mýty. Mýty, které nás omezují, brzdí a způsobují, že v životě nemáme tolik „příjemností“, kolik bychom v něm klidně mohli mít.

A bývá užitečné pokaždé, když se přistihneme, že máme z něčeho obavy, ptám se sama sebe, z čeho přesně ty obavy mám. A když mě napadne nějaký důvod, zkoumám dál, z jakého je důvodu…až se postupně doberu podstaty. U té pak můžu vyhodnotit, jestli je fakt potřeba z ní mít strach, nebo ne. Protože někdy (viz přechod) je strach na místě. A jindy (pomyslný výsměch kamarádů) je zbytečný.

Není to lákavá představa, zbavit se těchto omezujících vzorců? Iracionálních představ, které vyvolávají zbytečný strach, který člověka jen omezuje a brzdí? Zkuste to, jestli se Vám líbí! Klaďte si otázky! A pokud se Vám do toho nechce samotným, rádi Vám s tím pomůžeme.